Jesličky

První jesličky (betlém) se objevily v roce 1223 v italské Umbrii, když František z Assisi přivedl živého oslíka a vola a u jeslí jako u oltáře sloužil štědrovečerní mši. Za zvykem stavění betlémů stojí v českých zemích jezuité, což je trochu paradoxní, vzhledem k tomu, jak neslavně u nás v době pobělohorské prosluli. Jezuité betlémů používali od 16. století jako jeden z prostředků rekatolizace.

První známý pražský a vůbec český betlém představili jezuité veřejnosti v roce 1560 ve svém kostele sv. Klimenta u Karlova mostu. Jak vypadal, nikdo přesně neví. Předpokládá se, že byl napodobeninou betlémské jeskyně s jesličkami, kde se Ježíšek narodil. Podle tohoto vzoru se jesličky začaly šířit do dalších kostelů a klášterů.

Ke konci 18. století, v době osvícenství, jesličky opustily kostely a ujaly se na vesnicích i ve městech mezi prostým lidem. V biblickém příběhu o narození Ježíška lidé shledávali mnoho blízkého se svým osudem - chudobu, strach z budoucnosti, ale i lásku k dětem a naději. Betlémy také umožňovaly lidem stát se téměř přímým svědkem betlémské události a připomínaly jim živě Kristovo narození.

K základním figurkám - Ježíškovi v jeslích, Marii, Josefovi, volu, pastýřům se stády a třem mudrcům - si lidé přidávali i další postavy ze svého nejbližšího okolí. Postavy byly zasazeny do mnohdy fantastické krajiny. Materiály, z něhož se betlémy stavěly byly rozmanité. Zvyk stavět betlémy patřil tedy k nejrozšířenějšímu vánočnímu zvyku. Betlém byl symbolem Vánoc, ale v 19. století byl postupně vytlačován vánočním stromkem, který se nakonec stal novým symbolem Vánoc.